Proč nejvíce ubližujeme lidem, které nejvíce milujeme? Láska není komplikovaná a nebolí, to naše ego a komplexy

Naše ego, komplexy a jizvy na duši nás nutí chovat se způsobem, který nám škodí. Jak?

Láska není komplikovaná, nebolí …
To naše zraněně ego a komplexy ztěžují fungování ve vztahu i životě. Vinit lásku za to, že nejsme schopni převzít odpovědnost za vlastní problémy, je cesta do záhuby. A je také důvodem, proč zraňujeme těch, kterých nejvíce milujeme.

Přestaňme naši neschopnost čelit vlastním démonům svalovat na lásku. Uvědomme si, že příčinou našich problémů a nespokojeného života jsme my sami. Naše ego, komplexy a jizvy na duši nás nutí chovat se způsobem, který nám škodí.

Mezi ně patří i ubližování těm, které milujeme. Abychom přišli na důvody, proč tomu tak je, je třeba nahlédnout do hloubky podvědomí a přejít nepříliš příjemnou sebereflexí.

Různé formy ubližování a agrese
Výzkum profesorky psychologie Deborah South Richardson z Georgia Regents University dokázal, že nejvíce dokážeme ublížit lidem, kteří jsou nám nejblíže. Jedná se nejen o partnery, ale také o sourozence a velmi blízkých přátel. Richardson zkoumá tento fenomén od roku 1974 a rozdělila ubližování do dvou kategorií.

přímé

Mezi přímé ublížení patří křik, trest, bitva, zraňující slova a činy. Pokud přímo osočovat nebo kritizujete partnera, házíte po něm věci nebo upozorňujete na jeho poklesky, je to přímá agrese.

nepřímé

Mezi nepřímou agresi patří ubližování bez přímé konfrontace. Ta se dělí na pasivní a nedirektivní.

Pasivní – patří sem pasivní agrese, ignorance, tichá domácnost, nesplnění slibů, pokud ublížíme někomu naší nečinností

Nedirektivních – mezi tento druh agrese se řadí ubližování přes něco nebo někoho; tedy šíření pomluv a pověr, zničení majetku nebo oblíbené věci

Každý chce být milován, ale ne každý lásku zvládne
První vztah, který nastaví laťku našim mezilidským vztahům, je pouto s rodičem. Mnoho dětí si prostřednictvím nešťastné výchovy rodiče spojí lásku s utrpením, odmítnutím a strachem z opuštění. Část své identity formujeme prostřednictvím zkušeností, které jako děti zažijeme.

Pokud je to odmítnutí, drama, kritika, verbální osočování a psychické týrání či zanedbání, jak dospělí se cítíme sami sebou (vlastním já), když se cítíme ve vztahu přesně takovýmto způsobem – jako v dětství. Proto podvědomě děláme a říkáme v partnerství věci, kterými donutíme partnera reagovat způsobem, vyvolávajícím identické pocity, jaké jsme v dětství prožívali.

FOTOGALERIE
Každý by chtěl lásku, ale ne vždy s ní umí zacházet
Zdroj: iStockphoto
Pokud je například domácnost, v níž vyrůstáme konfliktní, chaotická a nejistá, zvykneme si na ni; stává se komfortní zónou, kterou vyhledáváme i ve vztazích.

Pokud je tedy vztah klidný a harmonický, necítíme se dobře, protože toto prostředí neznáme. Máme tendenci vyvolávat podobné situace, ačkoli traumatické, které známe z dětství.

Vztahy jsou zrcadlem našeho nitra
Lidé, kteří nepociťují k sobě lásku, druhým ubližují. Čím více nenávidíme sami sebe, tím více dokážeme druhým ublížit. Čím méně lásky k sobě pociťujeme, tím více toužíme vidět druhých trpět.

Kvůli nešťastnému dětství jsme neuvěřili, že jsme hodni bezpodmínečného přijetí a lásky. Nevěříme, že si zasloužíme být šťastní a mít spokojený vztah – jediné vztahy, které známe jsou konfliktní a plné nejistoty. Pokud narazíme na partnera, který se k nám chová jinak (dává nám lásku a bezpečí), jsme nejistí, protože uvnitř duše věříme, že nejsme toho hodni.

Podvědomě proto jednáme způsobem, kterým vytvoříme podobné prostředí jako doma (konfliktní). Sabotoval vztah, kritizujeme partnera, odmítáme intimnosti, děláme věci, které vztahu škodí, ubližujeme partnerovi a v konečném důsledku sobě – ​​vztah se rozpadá. Tím se utvrdíme v tom, co si v hloubi duše myslíme – že si harmonický a šťastný vztah nezasloužíme. Podle toho, jaký vztah máme k sobě se chováme ik ostatním.

Mít k sobě blízko znamená být zranitelný
Vztahy vyžadují intimitu, intimita zase zranitelnost. Jako děti jsme se však naučili, že ukázat druhému naši zranitelnost znamená dát mu návod na to, jak nám efektivně ublížit. Byli jsme zranitelné bytosti, kterým rodiče velmi ublížili.

Nechceme, aby se podobná situace opakovala, proto se děsíme intimity, děsíme se partnerovi předat naplno. Protože člověk, kterého nejvíce milujeme, nás dokáže nejvíce zranit. Aby se tak nestalo, musíme mít nad partnerem „navrch“, výhodu a ublížit mu jako první a tím ohrožujeme intimitu i náš vztah.

Pokud jsme vyrůstali v rodině s konfliktními vztahy, naučili jsme se lásku spojovat s konfliktem, a tedy je můžeme podvědomě vyvolávat, abychom nasimulovali prostředí, na které jsme zvyklí.